Pár poznámek k historii

V průběhu dvousetleté návštěvnické epochy, byl objekt stále častěji označován jako „hradní zřícenina“, či dokonce „loupežnický hrad“, což vyhovovalo i pozdější, takzvané masové prezentaci památek po r. 1948, která byla s duchovními ideály baroka těžko slučitelná. Navíc se zcela pochopitelně přestalo užívat předtím běžného označení „Einsiedlerstein“ (Poustevníkův kámen), takže ani v názvu nezůstala připomínka na 17. a 18. století.

Touto prezentací vznikla postupně v očích návštěvníka představa, že prochází vesměs „středověkými hradními“ prostorami, kde nesměla chybět „zbrojnice“, „hladomorna“, „obranné ochozy“, či „rytířské schody“. Toť pojmenování hodná romantismu 19. století, zato zcela nepravdivá. Dosud však v nejrůznějších textech hojně užívaná. Navzdory průvodcovskému výkladu, který se snaží společně s písemnými materiály zde rozšiřovanými, již mnoho let zřetelně rozlišovat co málo zbylo ze středověku a co vše je novověké, převážně barokní, stále značná část návštěvnické veřejnosti přichází naplněna obecně platnou vizí středověké rytířské romantiky, očekávající nedobytnou pevnost a blyštící se brnění.

Zůstaneme-li pro tuto chvíli ve středověku, pak pro přibližnou představu úrovně někdejšího zdejšího opevnění, zbroje, způsobu života a vedení bojůvek, je lépe inspirovat se zhlédnutím filmu Markéta Lazarová, nežli Excaliburem. Především však pro poznání a pochopení tohoto místa je třeba věnovat pozornost novým poznatkům a ve větší šíři se obeznamovat s obdobím baroka, jehož umělci vedli stálý dialog se silami přírody a jehož dědictvím např. není nic menšího, než právě nám dobře známá „obytná“ česká krajina. Bylo by zhůvěřilé brát lidem (natož dětem – našim velmi častým návštěvníkům) jejich touhu po romantice a romantické představy ztělesněné životem ve středověkých hradech. Nicméně leckdo si romantiky užil, nezávisle na věku jí odrostl a je zasažen více touhou po skutečném poznání, snaží se vcítit do určité epochy, pochopit tehdejší myšlení. Bylo by stejně zhůvěřilé ponechat takového člověka v omylu, nebo mu dokonce opakovaně nutit určitá klišé.

Pro mnohé možná překvapivé zjištění, že „hrad“ je vlastně barokní sakrální objekt, nemusí vůbec znamenat zklamání. Naopak, toto zjištění dává mnoha zdejším prostorám smysl. A romantika odsud proto také nezmizela. Srovnají-li zcestovalí lidé Sloup se skutečnými skalními hrady v pískovcových oblastech (Jestřebí, Falknštejn, Šaunštejn…), jistě dosvědčí, že romantická scenérie (jak ji dnes cítíme) byla citlivými barokními staviteli umocněna. A nakonec bude vcelku poctivé konstatovat, že výsledkem snah všech (nejen barokních) budovatelů, jejich nápadů, námahy, zanícení a nesporného umění, je malebný, ale vlastně velmi kuriozní objekt.