Od pravěku do roku 1679

Velmi pozoruhodný objekt se nachází v jižní části severočeské obce Sloup v Čechách, ležící nedaleko Nového Boru. Osamocený pískovcový suk strmě vystupuje přes 30 m nad okolní terén údolní nivy. Těžko dostupná skála poskytovala lidem bezpečný úkryt zřejmě odnepaměti. Počátky osídlování Sloupu sahají za hranici čtyřech tisíc let.

Podle sporých stop, které zde středověk zanechal, nelze přesně určit zda šlo o hrad coby panské sídlo, či (alespoň zpočátku) o pouhé útočiště pro okolní obyvatele v čase ohrožení. V našem případě zřejmě nelze mluvit o „založení hradu“. Pravděpodobnější je postupný a zpočátku živelný vznik jednotlivých objektů ve skále. Teprve později mohl některý z Ronovců přistoupit k systematičtějšímu vytváření opevnění.

Na vrcholu při obvodu skály najdeme několik nevelkých prostor hrubě zahloubených do skály, nepříliš pravidelného tvaru. Bývaly zakryty dřevěnými přístřešky, případně nástavbami. Za zmínku stojí obdélníková místnost, výjimečně situovaná do hlouby skály, nikoliv na povrchu, která byla při barokní přestavbě úhlopříčně protnuta novou chodbou s dozděnými stěnami. V „řezu“ stěny je patrný zbytek středového pilíře, podpírajícího plochý strop. Zajímavá je také džbánovitá, 7m hluboká zásobnice na obilí se stropním otvorem ústícím na temeni skály. Dnes je přístupná z boku. Ve stěnách široké západní a především severní rozsedliny najdeme množství kapes prozrazujících někdejší osazení trámových konstrukcí. Severní rozsedlina se studnou a několika skalními místnostmi byla součástí středověkého a dříve i barokního vstupu, dnes uzavřeného. I zde došlo k barokním úpravám a romantikům se nebude líbit, že dnešní vzhled „rytířských schodů“ nepochází z rytířských dob, byť schodiště je v místech, kudy se ve středověku nahoru tlačili do úkrytu před nepřítelem udýchaní vesničané se svými ranci.

Po většinu času od počátku 14. století až do začátku století 17. patřilo sloupské panství Berkům z Dubé, příslušníkům rodu Ronovců. Pouze mezi léty 1412 a 1471 se v držbě postupně vystřídali Hanuš Welfl z Varnsdorfu, Pancířové ze Smojna a Vilém Ilburk. Zajímavou postavou byl Mikeš Pancíř, který v pohusitské době těžil z místních válek vedených pány zdejšího pomezí a hornolužickým Šestiměstím. Patřil k aktérům několika vpádů do Lužice, kde působil značné škody. Při trestných výpravách lužického a litoměřického vojska v letech 1444-5 bylo opevnění na skále pobořeno a Mikeš vypuzen.

Kolem roku 1562 staví Zikmund Berka asi 100 m severně od skalního suku „Nový dům“, nazývaný někdy zámkem (po r. 1733 starým zámkem) a později označovaný jako Berkovský dům. Jeho syn Adam Berka z Dubé zemřel v r. 1607 a nezanechal mužského potomka. Dům přečkal věky, požáry i mnohé válečné události, až po roce 1950 neodolal postupu úřadů a za ochotného přičinění některých sloupských občanů (potřebujících stavební materiál) byl zbourán.

V předvečer bitvy na Bílé hoře panství získávají Solhauzové. Po odchodu Volfa ze Solhauzu, účastníka stavovského povstání, do exilu v Sasku, došlo k nevyhnutelné konfiskaci majetku Habsburky.

Místu se nevyhnuly ani novověké válečné události. Třicetiletá válka, přinášející častá plenění dobytých území, zasáhla i Sloup, tehdy ve vlastnictví císařského přívržence Zdeňka Lva Libštejnského z Kolovrat. Kraj trpěl nejvíce průchody švédských vojsk. Dodnes se v místopisu tradují lidové názvy jako Švédská spára či Švédská jeskyně. V roce 1639 Generál Banér se svým vojskem snadno přemohl nepočetnou posádku skalního hradu. Následné vypálení učinilo definitivní konec všem dosavadním podobám skalního suku. Není známo žádné jeho vyobrazení z té, nebo předešlé doby (první známé, byť nerealistické zpodobnění pochází až z roku 1712, kdy byla podstatná část novodobých úprav hotova).

Po smrti Zdeňka Lva převzal dědictví jeho syn z prvního manželství Václav František Libštejnský, člen Tovaryšstva Ježíšova. Nedbal na správu svého majetku a výnosy naopak věnoval potřebám církve. Značně zadlužené panství podlehlo nucené úřední správě a po letech nakonec bylo prodáno vdově po Zdeňku Lvu, jeho druhé manželce Kateřině, rozené z Vrtby, která r.1679 postoupila Sloup svému synovi Ferdinandu Hroznatovi, svobodnému pánu Kokořovci z Kokořova.